Přátelství není koaliční smlouva

Na internetu se z přátelství občas stává zvláštní druh bezpečnostní prověrky. Člověk může být milý, spolehlivý, vtipný a roky se s vámi normálně bavit. Pak napíše jednu větu, se kterou nesouhlasíte, a najednou se řeší, jestli jste ho celou dobu špatně odhadovali. Během několika minut se z obyčejné neshody stane otázka charakteru, morálky a někdy i toho, jestli si vůbec zaslouží dál existovat ve vašem seznamu sledovaných.

Pomalu čekám, kdy sociální sítě zavedou před navázáním přátelství povinný souhlas s aktuálním politickým, kulturním a morálním programem druhého člověka. Včetně všech budoucích aktualizací. Pokud později změníte názor, váš vztah může být ukončen bez nároku na vrácení společných vzpomínek. Samozřejmě trochu přeháním. Jen ne tolik, kolik bych chtěla.

Čím déle sleduju, jak spolu lidé mluví, tím víc mě překvapuje, jak snadno zaměňujeme názorovou shodu za důkaz dobrého charakteru. Když někdo říká věci, se kterými souhlasíme, automaticky mu připisujeme i další příjemné vlastnosti. Předpokládáme, že je rozumný, empatický, spolehlivý a pravděpodobně by nám pomohl i se stěhováním. O tom posledním bych si dovolila pochybovat. Internet je plný morálně bezchybných lidí, kteří by vám nepomohli odnést ani lehčí konec gauče.

Když s námi ale někdo nesouhlasí, začneme často hledat problém mnohem hlouběji. Nestačí, že se podle nás plete. Musí za tím být něco dalšího. Špatné hodnoty, skryté motivy, podezřelé sympatie nebo charakterová vada, které jsme si dosud nevšimli. Z jednoho názoru se stává diagnostický nástroj, kterým se pokoušíme přečíst celého člověka. A protože jsme si diagnózu stanovili sami, druhý člověk má poměrně malou šanci se proti ní odvolat.

Připadá mi zvláštní, kolik lidí na sociálních sítích mluví o rozmanitosti, dokud se netýká skutečných názorů jejich přátel. Rozdílné životní zkušenosti jsou vítané, pokud nakonec vedou ke správným závěrům. Jakmile někdo dojde jinam, začíná být jeho odlišnost méně obohacující a více problematická.

Nejspíš je to i tím, jak si na internetu vytváříme blízkost. Sledujeme něčí příspěvky, smějeme se podobným věcem, sdílíme pár hodnot a postupně získáme pocit, že toho člověka známe. Někdy je to pravda. Jindy známe hlavně výběr vět, které se rozhodl zveřejnit. A z těch si v hlavě sestavíme docela příjemnou osobnost, která nám překvapivě často dává za pravdu. Potom přijde první pořádný nesouhlas a zjistíme, že skutečný člověk nemá povinnost odpovídat naší představě.

„Já myslela, že jsi jiná.“

Na té větě je něco fascinujícího. Někdy je naprosto oprávněná. Člověk může zjistit, že někdo lhal, vědomě ubližoval nebo jednal proti zásadám, ke kterým se dlouhodobě hlásil. Zklamání pak dává smysl. Jenže někdy ta věta znamená pouze to, že druhý člověk přestal být dostatečně předvídatelný. Neudělal nic podlého, jen si dovolil dospět k závěru, který jsme mu předem neschválili.

Pokud nás jeden nesouhlas donutí přepsat celý charakter druhého člověka, možná jsme ho nikdy pořádně nepoznávali. Jen jsme si průběžně ověřovali, že stojí na naší straně.

A nejde jen o lidi, které máme uložené v telefonu. Podobně se dokážeme chovat i k přátelům, které známe osobně. Dokonce bych řekla, že právě tam je to zajímavější, protože nesouhlas blízkého člověka bývá mnohem nepříjemnější než názor nějakého náhodného účtu. U cizího člověka si můžu říct, že se plete, a pokračovat dál. Když se mnou nesouhlasí někdo, koho mám ráda a jehož úsudku si vážím, musím s tím chvíli zůstat.

Možná má zkušenost, kterou nemám. Možná chápe stejnou situaci jinak. Možná vidí slabinu v mém argumentu. A možná se opravdu plete. Jenže pokud mi na něm záleží, nemůžu ho tak snadno odložit do šuplíku s nápisem idioti z internetu a jít si udělat čaj.

Právě proto si myslím, že největší zkouškou vztahu není chvíle, kdy se na něčem shodneme. To zvládneme i s člověkem, kterého skoro neznáme. Zajímavější je okamžik, kdy někdo řekne něco, co se nám opravdu nelíbí, a my se musíme rozhodnout, co s tím uděláme. Můžeme se zeptat, jak k tomu došel. Můžeme mu říct, proč s ním nesouhlasíme. Můžeme se naštvat, chvíli spolu nemluvit nebo dojít k závěru, že v určité věci společnou řeč prostě nenajdeme. Nic z toho automaticky neznamená, že vztah skončil. Někdy to znamená jen to, že dva lidé nejsou jedna osoba. Což je koneckonců docela praktická vlastnost přátelství.

Ani já se samozřejmě nechovám vždycky jako vzor intelektuální velkorysosti. Když někdo řekne něco, co mi připadá úplně mimo, moje první reakce občas není zvědavost, ale otázka, jak se k takovému závěru proboha dostal. A někdy si dokonce říkám, že kdyby si přečetl správné věci a trochu se zamyslel, musel by přece dojít ke stejnému názoru jako já. Je to nesmírně pohodlná představa. Bohužel předpokládá, že poslední zastávkou každého poctivého přemýšlení jsem já. To už je docela sebevědomý požadavek na zbytek lidstva.

Zároveň nemám potřebu předstírat, že každý názor je stejně rozumný nebo že musíme za každou cenu tolerovat úplně všechno. Existuje rozdíl mezi neshodou ohledně veřejné dopravy, moderování sociálních sítí nebo ekonomické politiky a situací, kdy někdo zpochybňuje základní práva a důstojnost druhých lidí. Pro člověka, kterého se takový postoj přímo týká, nemusí jít o zajímavé intelektuální cvičení. Může to být otázka jeho bezpečí a možnosti normálně žít.

Nikdo nemá povinnost udržovat blízký vztah s člověkem, vedle kterého se necítí bezpečně. A nikdo nemusí donekonečna obhajovat vlastní důstojnost jen proto, aby dokázal, jak otevřený je diskusi. Hranice nejsou selhání tolerance. Jenže právě proto bychom měli umět rozlišovat mezi skutečně zásadním hodnotovým konfliktem a obyčejným nepohodlím z toho, že někdo nevidí svět stejně jako my. Když začneme na každou neshodu reagovat jako na morální katastrofu, ztrácíme schopnost poznat, kdy se něco vážného opravdu děje.

Někdy mám pocit, že jsme z přátelství udělali malou politickou koalici. Člověk musí průběžně potvrzovat loajalitu, vyjadřovat podporu správným stanoviskům a dávat pozor, aby jeho veřejná vystoupení nebyla v rozporu s programem. Pokud řekne něco nepohodlného, následuje vysvětlování, distancování a případně odchod z koalice. Chybí už jen tisková mluvčí, která oznámí, že obě strany nadále zůstávají v konstruktivním dialogu, ale společné dovolené jsou pozastaveny.

Přitom vztahy mají mnohem víc vrstev než politické postoje. Záleží mi na tom, jestli je člověk spolehlivý, jak se chová k ostatním, jestli umí uznat chybu nebo být přítomný, když je potřeba. Názory do toho samozřejmě patří. Jen se mi nechce věřit, že by samy dokázaly nahradit všechno ostatní. Člověk může mít bezchybně formulované postoje a být naprosto příšerný přítel. Může zveřejňovat správná prohlášení, používat správná slova a přesně vědět, koho je potřeba veřejně odsoudit. A přesto se na něj nemusíte být schopní spolehnout ani v úplně obyčejné situaci, kdy potřebujete trochu času nebo pomoci.

Naopak člověk, se kterým se v několika otázkách neshodnu, může být laskavý, poctivý a schopný přiznat chybu. A možná mě právě proto jeho nesouhlas zajímá víc. Vím totiž, že ho nemusím automaticky přičítat zlému úmyslu.

Podobné věci se samozřejmě nedějí jen na sociálních sítích. V rodinách existuje představa, že respekt se pozná podle souhlasu, mnohem déle než internet. Pokud mladší člověk odmítne radu nebo se rozhodne žít jinak, snadno se to vyloží jako nevděk. Jako by tím zpětně odsoudil všechny, kteří před ním udělali jiné rozhodnutí. Přitom můžu rozumět tomu, proč někdo žil určitým způsobem, a přesto nechtít jeho život opakovat. Můžu si vážit zkušenosti, aniž z ní udělám závazný návod. A můžu někomu říct, že ho mám ráda, i když v jedné důležité věci nikdy nebudeme souhlasit.

Samozřejmě jsou i rozdíly, přes které se pokračovat nedá. Některé postoje nebo činy změní důvěru natolik, že vztah skončí. Jen bych byla ráda, kdyby podobné rozhodnutí vycházelo z toho, co druhý člověk skutečně říká a dělá, nikoliv z příběhu, který jsme si o jeho skrytých úmyslech během pěti minut vytvořili.

Respekt k člověku mě nezavazuje respektovat každý jeho názor. A můj nesouhlas mi nedává právo vymyslet si o něm zbytek charakteru.

Na internetu mě také překvapuje, jak často považujeme diskusi za neúspěšnou, pokud někdo nezmění názor. Dva lidé si vymění argumenty, oba si ponechají původní postoj a ostatní mají pocit, že se nic nestalo. Jako by rozhovor musel vždycky vyprodukovat vítěze, poraženého a ideálně veřejné přiznání omylu. Přitom někdy může být výsledkem jen to, že lépe chápu, proč si druhý myslí něco jiného. Nemusím s ním souhlasit. Nemusím jeho argument považovat za přesvědčivý. Ale třeba už nebudu předpokládat, že k němu dospěl výhradně kvůli hlouposti nebo špatnému charakteru.

A někdy se nedozvím vůbec nic nového. I to se stává. Ne každý rozhovor musí být transformační zážitek. Občas je to jen dvacet minut, po kterých si oba dál myslíme svoje a jeden z nás potřebuje na záchod.

Stejně tak není povinností každého člověka neustále debatovat. Můžu odmítnout rozhovor, protože nemám čas, energii nebo chuť opakovat něco, co už jsem vysvětlovala. Druhý člověk má stejné právo. Odmítnutí další diskuse není automaticky důkazem nedostatku argumentů a nemusí být ani osobní urážkou.

Vlastně bych řekla, že schopnost nechat některé neshody nedořešené je docela podceňovaná vztahová dovednost. Ne všechny rozdíly potřebují překonání. Některé stačí znát. Jiné se časem změní a pár jich s námi pravděpodobně zůstane. Lidé nejsou dokončené dokumenty, které po posledním schválení už nikdo nesmí upravovat.

A především bych nerada žila ve světě, kde si blízkost musíme neustále zasluhovat potvrzováním správných názorů. Takový svět může na první pohled působit příjemně. Všichni si rozumějí, nikdo nikoho nezpochybňuje a každé prohlášení okamžitě získá souhlasné reakce. Jen si nejsem jistá, jestli je to přátelství, nebo velmi dobře spravovaný komentářový prostor.

Mám raději lidi, u kterých můžu říct, že se mi něco nezdá, aniž bych tím automaticky zpochybnila celý náš vztah. A chtěla bych jim nabídnout totéž. Ne neomezenou toleranci, ne povinnost se mnou souhlasit a už vůbec ne předplatné na všechny moje budoucí názory. Spíš trochu důvěry, že mezi námi může existovat rozdíl, aniž z něj okamžitě vznikne nepřátelství.

Pokud se s někým neshodnu, ráda bych nejdřív věděla, v čem přesně. Jestli se bavíme o faktech, hodnotách, osobní zkušenosti, nebo jsme si jen každý představili něco úplně jiného. Teprve potom má smysl řešit, jestli jde o skutečný problém. A když nakonec zjistíme, že se opravdu neshodneme, nemusíme z toho dělat tiskovou konferenci. Můžeme si dál povídat, změnit téma nebo chvíli mlčet.

Přátelství přece nemusí mít jednotný program. Stačí, když se z něj při prvním nesouhlasu nestane opozice.